Ranní přepadení

Jesli-že máte rádi knihy u kterých se zasmějete, popláčete nebo se zamyslíte nad svým životem tak pokračujte dál. V první kapitole se dozvíte, jak někdy začínají moje rána a ponaučení zní : "Vždycky vstávej dřív než tvoje dítě a zapínej si telefon!"

Probouzím se v ložnici a slyším nějaké podivné, ale přitom známé hlasy. Rychle si sedám, zkontroluji, zda jsem vůbec oblečená, a když usoudím, že ano vbíhám do naší kuchyně.

„Co tady děláte?“ ptám se vyděšeně. V naší kuchyni vidím Pavlovu maminku, moc milou a hodnou osobu, která nám od našeho začátku hodně pomáhá, ať se to týká čehokoli.

 „Dobrý den Lenko, se omlouvám, že jsem k Vám takhle vpadla, ale nemohla jsem se Vám dovolat, tady jsem donesla pár věcí.“odpovídá mi mile.

„Vy jste mě tedy vyděsila! Kolik je hodin? Já jsem určitě zaspala.“říkám už klidně. Nenápadně se poohlížím po bytě, jestli náhodou Kája zase něco nevyvedl. Co to tu sakra smrdí?

„Bude devět hodin…to je z toho nachlazení, já to tady vybalím a hned zase půjdu. Ještě musím, Leničko k zubařce, což mě vůbec netěší“ povídá ustaraně a přitom vybaluje z tašky chleba pro Pavla, který trpí celilakií – drží bezlepkovou dietu.

„Kájo do koupelny a rychle, půjdeš se umýt.“nařizuji mému malému synkovi, bez odporu jde do koupelny. Díky bohu, že nikde neudělal žádné otisky zadečku.

Rychle ho osprchuji, vysuším a vracíme se do kuchyně, kde čeká Pavlova maminka. Je hrozné vedro, takže ho nechávám jen v plínce.

V kuchyni jsme ještě chvíli klábosili o tom, co budeme dnes dělat a já mezi řečí krmila prcka jeho oblíbenou mléčnou rýží s čokoládou.

Až dosnídal, Pavlova maminka se s námi rozloučila a popřála nám hezký den. Po zabouchnutí dveří se mi celkem ulevilo….

Opadly ze mě všechny možné šílené scénáře, co se mohlo stát a začínám normálně fungovat. Pokud se to tedy tak dá nazvat. Můj život je jeden velký zmatek a zároveň dobrodružství…

Někdy si připadám jako v nějakém sci-fi nebo jako kdybych žila na jiné planetě než všichni ostatní lidé. Mnohokrát se mi stalo, že jsem si povídala s mými přáteli a moc jsem si přála, abych mohla mít jejich starosti a nemusela žít doslova ze dne na den s pocitem, že ten další den už třeba svoje dítě neuhlídám.

Ano, byl to můj čtyř-letý syn, který mi obrátil život vzhůru nohama a naučil mě dívat se na svět z úplně jiného úhlu a nic nebrat jako samozřejmost.