Těhotná? A sakra!

Jestliže Vás zaujal úvod knihy, tak směle pokračujte dál....V pokračování se dozvíte, jak to všechno začalo a popíši zde svoje první pocity a zážitky z toho dne, který změnil celý můj život.

Vše začalo úplně nevinně. Vzpomínám na tu dobu před pěti lety. Byl duben a vše kolem krásně vonělo, kvetlo a já oslavila své osmnácté narozeniny.

 Schylovalo ke konci školního roku a zároveň k dokončení mého studia. Učila jsem se na zkoušky a byla jsem strašně nervózní. Ta představa, že bych zkoušky nesložila úspěšně, mě děsila.

Chtěla jsem dokončit studium v oboru zahradník a užít se prázdniny se svým tehdejším přítelem Ludvíkem.

 S Ludvíkem jsme spolu chodili 2 roky, a protože měl svoji autodopravu a byl věčně na cestách, vídali jsme se jen málo. Já bydlela část týdne na internátě a víkendy jsme trávili společně v jeho malém bytě.

Moje máma s naším vztahem absolutně nesouhlasila víceméně kvůli tomu, že byl o 20let starší než já. To byl také důvod, proč jsem nejezdila domů a odstěhovala si všechny své věci.

Ludvík se mně staral jak o nalezené kotě. Byl hodný, milý, ochotný a já jsem se do něj zamilovala, i když teď už vím, že to byla jen dětská láska.

Myslím si, že on mě vnímal ještě jako dítě…a rozhodně nečekal, co se bude dít následující měsíce. Zkoušky se blížily a já se najednou přestala bát, věděla jsem, že je zvládnu.

Přesně si vybavuji ten den, kdy jsem se probudila a šíleně mě bolela prsa. Byla neděle a měla jsem odjet zpátky na internát.

„Jauvajs co se to děje…“ povídám ještě napůl rozespalá. Začalo mi to docházet. Vždyť jsem to měla naposledy snad před 2měsíci sakra!

Myslela jsem si, že jsem měsíčky nedostala kvůli tomu, že jsem moc ve stresu. Antikoncepci jsem musela vysadit na doporučení mé doktorky, vůbec mi nesedla.

 „Proč mě budíš…spi je brzy…“ reagoval na moje slova tehdejší partner.

„ Mám takovej menší problém…. JSEM TĚHOTNÁ!!!“ vyhrkla jsem, aniž bych věděla, co to říkám.

„Cože?? To mi Marcela říkala každej měsíc a nebyla tak nevyšiluj!“ snažil se mě uklidnit, ale já věděla svoje. S Marcelou spolu chodili asi čtyři roky a ona strašně toužila po dítěti už od 16let. Ludvík nebyl proti, ale potomek jim dopřán nebyl.

Celý den jsem nemyslela na nic jiného. Zvládla bych to vůbec? Neměla jsem s dětmi téměř žádné zkušenosti, ale děti jsem do budoucna chtěla.

Když se blížilo odpoledne, začala jsem se chystat na internát. V hlavě se mi promítalo, že bych si měla udělat těhotenský test.

„Ludvíku až mě povezeš do školy tak se stavíme v lékárně ano? Koupím si test a napíšu ti, jak to dopadlo.“sdělovala jsem převalujícímu se Ludvíkovi. Ten na mě koukal, jako kdybych spadla z Marzu. Nakonec jen kývl hlavou a podřimoval unavený z práce dál.

Po cestě jsme se stavili v lékárně. Musím říct, že mě jeho mlčení a úsečné odpovědi dost vyvedli z míry. Dítě jsme sice neplánovali, ale nenapadlo mě, že by miminko nechtěl, když říkal, že by rodinu chtěl.

Před školou jsme se rozloučili a já se šla nahlásit do sborovny paní vychovatelce.

Na pokoji na mě již čekala moje spolubydlící. „Ahoj Lenko, jak ses měla o víkendu? Vypadáš nějak sklesle…“přivítala mě Lucka a radostně mě objímala.

„Ahoj…ani se neptej. Možná jsem v tom.Nedostala jsem to víc jak 2 měsíce…“odpovídám nic netušící Lucii, mé nejlepší kamarádce.

Odložila jsem batoh a nachystala si na stůl růžovou krabičku s těhotenským testem.

„Cože? A dělala sis test?“koukala na mě vyjeveně a očividně byla více v šoku než já.

„Potřebuji k tomu malou skleničku, nemáš něco?“ptám se a bloumám očima po pokoji. Mám to! Použiji starý kelímek na vyplachování pusy po čištění zubů.

„Tak už nic nehledej…něco už mám“beru kelímek s testem a mířím na wc.

Snad tu bude klid…v neděli na internátě moc holek nebývá, víc než polovina je jich ještě doma nebo na cestě. Na pokoji jsem bývala mezi prvníma.

Netrpělivě jsem udělala vše, co bylo popsáno v návodu.

„A doprdele!“vyklouzne mi z úst. Pro jistotu ještě párkrát zamrkám. Koukaly na mě dvě čárky a já nevěděla, jestli brečet nebo se smát…Panebože vždyť já budu mít dítě!

Musela jsem to jít rozdýchat na pokoj.

„Tak jak jsi dopadla?“zvědavě se vyptávala kamarádka. Nebyla jsem schopná nic říct a místo toho jsem se začala usmívat jak blbeček.

„Budeš teta…budu mít mimčo“říkám a začínám se strašně těšit na ten malý uzlíček, co ve mně roste.

„Leni já budu teta? Panebože moc gratuluju! Nevím, co říct…říkala jsi to Ludvovi?“vyzvídala Lucka a přitom mě málem celou umačkala.

„Řekla jsem mu, že mu zavolám. Rozhodně teda nereagoval tak jak bych čekala, ale je to chlap. Asi se z toho trochu vyplašil“vylíčila jsem ji stručně situaci.

V myšlenkách se mi honili všechny možné scénáře. No nic, takhle přemýšlet nemá vůbec smysl…

Beru telefon do ruky a vytáčím jeho číslo. „Tůt, tůt, tůt, tůt“ slyším vyzvánět telefon…ty vteřiny byly nekonečné a já začínala panikařit.

„No co je?“ konečně to zvedl!

„Říkala jsem ti, že ti zavolám ne? Udělala jsem si ten test.“snažila jsem se o klidný hlas i přesto mi dělalo hroznou námahu mluvit a hlas mi přeskakoval. Doufala jsem, že už nejede v autě.

„A? Jak to dopadlo?“vysoukal ze sebe.

Sebrala jsem všechnu odvahu a vychrlila: „ No tak budeš tatínek!“

„Ty si to necháš jo? Vždyť nemáš udělaný ještě ani zkoušky!“jeho reakce mi vyrazila dech. Co tím jako myslel? On to dítě nechce?

Beze slova jsem položila telefon. Koukala jsem do blba a spustili se mi slzy plné vzteku a lítosti.

Najednou zvonil telefon. Koukám na displej a volal mi Ludva. Co ten blbec chce?

„No nazdar co chceš?“nabroušeně beru telefon a doufám, že nepoznal, že jsem brečela.

„Lenko, prosím odpusť mi to, že jsem tak nemožnej. Jsem z toho úplně vedle…chtěl jsem ti říct, že se o tebe i s prckem postarám“ udobřuje si mě.

 Ta věta se mi vryla do paměti. Tak proč teda to slovo nedodržel?? Jaká já byla naivní husa…